Někdy si říkám, jestli nejsme nejlépe nakrmenou a zároveň nejhladovější generací v historii.

Na první pohled to zní jako nesmysl. Nikdy jsme neměli tolik možností. Jídlo si objednáme během několika minut, s lidmi na druhém konci světa si můžeme povídat stejně snadno jako se sousedem přes plot a díky technologiím nám odpadla spousta práce, kterou naši prarodiče považovali za každodenní samozřejmost. Pračka pere za nás, navigace nás dovede téměř kamkoli a informace, které kdysi znamenaly hodiny hledání v knihovnách, dnes najdeme během několika vteřin.

Naši předci většinou nemuseli přemýšlet, čím budou. Život jim cestu často vybral sám. Syn kováře býval kovářem, dcera sedláka zůstala na statku. Měli méně možností, ale také méně rozhodnutí. My jsme se naopak narodili do doby, kdy máme více či méně neomezenou svobodu vybrat si, jak chce žít. Můžeme změnit profesi, odstěhovat se na druhý konec světa, podnikat, studovat v jakémkoli věku nebo začít znovu. Zní to jako splněný sen.

Jenže každá svoboda má svou cenu.

Když už nám život neurčuje směr, musíme ho najít sami. A právě v tom se možná skrývá jeden z největších paradoxů dnešní doby. Máme více možností než kdykoli předtím, ale také mnohem větší odpovědnost za to, co se svým životem uděláme. Už se nemůžeme schovat za větu: "Jinou možnost jsem neměl." Ta svoboda je nádherná, ale zároveň znepokojivá.

Kdo vlastně jsem? Proč jsem tady? A co je život, který stojí za to žít?

I přes zdánlivý dostatek mluví spousta lidí o prázdnotě. Často mají všechno, o čem jejich rodiče snili. Práci, domov, možnost cestovat, vzdělání, bezpečí. Přesto se večer někdy přistihnou při zvláštním pocitu, který se jen těžko popisuje. Není to smutek ani bolest. Spíš tiché vědomí, že něco chybí. Že život sice běží, ale jako by se odehrával za sklem. Člověk funguje, plní povinnosti, plánuje další víkend, další dovolenou, další cíl… a přesto se někde hluboko ozývá otázka, kterou rychle umlčíme další prací nebo dalším rozptýlením.

Je tohle opravdu ono?

Britský filozof Alain de Botton kdysi napsal, že jednou z největších tragédií moderní společnosti není nedostatek příležitostí, ale skutečnost, že nás téměř nikdo neučí, co vlastně znamená dobře žít. Učíme se vydělávat peníze, obstát ve škole, zvládat technologie, ale jen málokdo nás vede k tomu, abychom poznali sami sebe. A tak se často stává, že dokážeme velmi úspěšně budovat život, který jsme si ve skutečnosti nikdy vědomě nevybrali.

Možná právě odtud pramení hlad, o kterém chci mluvit.

Není to hlad po úspěchu ani po dalších zážitcích. Je to mnohem hlubší touha. Touha cítit, že náš život není jen sledem povinností a dobře zvládnutých dní. Že opravdu žijeme. Že nás něco dojímá, fascinuje, probouzí zvědavost. Že máme chuť ráno vstát ne proto, že musíme, ale proto, že nás čeká další kus dobrodružství.

Někdy mám pocit, že se tento hlad snažíme zasytit podobně, jako bychom jedli polystyren. Na první pohled zaplní místo. Na chvíli máme pocit, že jsme sytí. Jenže tělo z něj nezíská jedinou živinu. Možná existuje i polystyren pro duši. Nekonečné scrollování sociálních sítí. Další série oblíbeného seriálu. Nakupování věcí, které jsme ještě včera nepotřebovali. Cizí příběhy, které sledujeme s větším zaujetím než ten vlastní.

Neříkám, že na tom všem je něco špatně. Sama mám ráda filmy, knihy i chvíle, kdy člověk prostě vypne. Problém nastává ve chvíli, kdy se z drobných radostí stane náhražka života. Když už nežijeme vlastní příběh, ale jen přihlížíme příběhům ostatních.

A možná právě proto se ten hlad stále vrací.

Ne proto, že bychom byli nevděční.

Ale protože duše se nedá dlouhodobě nasytit náhražkami.

 Hlad není nepřítel. Je to kompas.

Když máme hlad, tělo nám nedělá naschvály. Jen nám dává najevo, že potřebuje výživu. Stejně tak žízeň není nemoc, ale informace. Bolest nás upozorňuje, že něco není v pořádku. A přesto se k vnitřnímu hladu často chováme úplně jinak. Snažíme se ho umlčet, zaplnit nebo ignorovat, jako by byl chybou, které je potřeba se co nejrychleji zbavit.

Co když je to ale naopak?

Co když právě ten zvláštní neklid není problém, ale důkaz, že v nás ještě něco živého zůstalo?

Představ si člověka, který přestal cítit hlad. Lékař by věděl, že je to vážný problém. Organismus přestal vysílat signál, bez kterého by nakonec zahynul. Kdybychom přestali cítit hlad po opravdovém životě, možná by se stalo něco podobného. Fungovali bychom dál. Chodili do práce, vyzvedávali děti ze školy, platili složenky, usmívali se na rodinných oslavách. Jen bychom si už nikdy nepoložili otázku, jestli to všechno skutečně odpovídá tomu, kým jsme.

A právě tehdy bychom možná začali umírat mnohem dřív, než jednou přestane bít naše srdce.

Ne tělo.

Duše.

Možná právě proto se období nespokojenosti nevyplatí nenávidět. Často přicházejí ve chvíli, kdy jsme přerostli svůj dosavadní život. Když už nám nestačí role, které jsme si kdysi oblékli. Když přestanou fungovat odpovědi, které nás uklidňovaly ještě před několika lety. Je to nepříjemné období, protože staré už neplatí a nové se teprve rodí. Jenže právě v takových chvílích se člověk nejvíc mění.

Ne proto, že by chtěl.

Protože už jinak nemůže.

Proč hledáme výživu tam, kde nikdy nebyla?

Psycholog Erich Fromm napsal, že moderní člověk zaměnil otázku "Kdo jsem?" za otázku "Co mám?". Jeho slova vznikla před více než půl stoletím, ale možná jsou dnes aktuálnější než kdy dřív.

Žijeme v kultuře, která nám každý den připomíná, co bychom ještě měli získat. Lepší práci. Lepší postavu. Více zážitků. Více sledujících. Více peněz. Více úspěchu. Samy o sobě na těchto věcech není nic špatného. Problém nastává ve chvíli, kdy uvěříme, že právě za nimi se skrývá pocit naplnění.

Jenže zvláštní je, že hranice se neustále posouvá. Jakmile dosáhneme jednoho cíle, objeví se další. Jako bychom běželi za horizontem, který se s každým krokem vzdaluje. Psychologové tento jev nazývají hedonická adaptace. Na dobré věci si zvykáme překvapivě rychle. Nové auto přestane být nové. Vyšší plat se stane běžným. Vysněný dům se po čase promění v kulisu každodennosti.

Neznamená to, že bychom neměli mít sny nebo cíle. Znamená to jen, že je nebezpečné očekávat od nich něco, co nám dát nemohou.

Smysl.

Ten se nedá koupit.

Nedá se ani vyhrát.

A už vůbec se nedá okoukat od lidí na Instagramu.

Příběh, který nezačal změnou zaměstnání

Americký spisovatel John Strelecky, autor knihy The Big Five for Life, měl úspěšnou kariéru, dobře vydělával a dělal všechno, co se od mladého ambiciózního člověka očekávalo. Přesto v sobě cítil stejnou otázku, která se objevuje u mnoha lidí: Opravdu takhle chci prožít zbytek života?

Rozhodl se udělat něco, co jeho okolí považovalo za bláznovství. Opustil jistotu, prodal téměř všechno, co vlastnil, a několik let cestoval po světě. Mnoho lidí si z jeho příběhu odnáší hlavně odvahu odejít. Mě na něm fascinuje něco jiného.

On neutíkal před životem.

Utíkal před životem, který nebyl jeho.

A to je podstatný rozdíl.

Nemyslím si, že každý z nás má dát výpověď a odjet na druhý konec světa. Většina z nás to ani nepotřebuje. Skutečná změna totiž často nezačíná změnou adresy. Začíná změnou otázky.

Místo: "Co bych měl ještě dokázat?"

Se člověk začne ptát:

"Co ve mně chce opravdu žít?"

To je otázka, na kterou neumí odpovědět žádný influencer ani motivační řečník. Musí si ji zodpovědět každý sám.

A možná právě proto z ní máme takový strach.

Ztratili jsme nebe...

Existuje ještě jedna věc, o které se příliš nemluví, a přitom podle mě s tímto hladem úzce souvisí.

Po většinu lidských dějin lidé věřili, že jejich život má nějaký přesah. Ať už to byl Bůh, osud, příroda nebo řád vesmíru, většina kultur nabízela odpověď na otázku, proč tu člověk je. Ta odpověď mohla být správná, nebo mylná. Mohla být zneužívaná mocnými stejně jako náboženství často bývala. Přesto dávala lidem něco, co dnes mnohým chybí – pocit, že jejich život je součástí většího příběhu.

Česká republika patří mezi nejvíce ateistické země světa. Neznamená to, že jsme méně morální nebo méně dobří lidé. Znamená to jen, že mnoho z nás vyrůstalo bez příběhu, který by odpovídal na otázky, jež dříve řešila víra. Odkud přicházím? Proč jsem tady? Má moje bolest nějaký smysl? Kam směřuji?

Tyto otázky nezmizely.

Jen jsme na ně přestali dostávat odpovědi.

A člověk je zvláštní bytost. Dokáže dlouho žít bez luxusu. Dokáže se vzdát pohodlí. Dokáže snášet neuvěřitelné množství bolesti. Jen velmi těžko však žije bez smyslu. Není náhoda, že právě v době, kdy máme nejvíce možností, přibývá úzkostí, pocitů osamělosti a hledání vlastního místa ve světě. Neznamená to, že technologie nebo svoboda jsou špatně. Naopak. Znamená to jen, že svoboda sama o sobě nestačí. Potřebuje směr.

A ten nám žádný algoritmus nenabídne.

Život není řeka, ve které se jen vezeš

Život připomíná řeku. Jenže je víc způsobů, jak po ní můžeš plout.

Můžeš být jako mrtvola, kterou proud unáší, naráží do kamenů, zachytává se o větve a nemá nejmenší vliv na to, kam dopluje. Anebo se můžeš živě podílet na "plavbě". Proud řeky nezastavíš. Některé peřeje stejně přijedou. Občas se převrhneš. Přesto držíš pádlo v rukou. Umíš využít sílu proudu, ale zároveň rozhoduješ o směru.

Přesně tak si představuji autentický vědomý život.

Ne jako život bez překážek.

Ani jako život, ve kterém máme všechno pod kontrolou.

Ale jako život, ve kterém přestaneme být pasivními diváky vlastního příběhu.

Možná právě to je hostina, po které naše duše tolik hladoví. Ne dokonalost. Ne trvalé štěstí. Ale vědomí, že jsme přítomní. Že jsme u toho. Že naše dny nejsou jen něčím, co se nám přihodilo, ale něčím, co jsme skutečně prožili.

Stačí žít

Možná právě tady vzniká největší omyl dnešní doby.

Čekáme, až začne život.

Až bude více času.

Až budou děti větší.

Až budeme mít více peněz.

Až si budeme jistější.

Až zhubneme.

Až skončí ten náročný projekt.

Jenže život nečeká.

Neexistuje generální zkouška. Neexistuje okamžik, kdy se zvedne opona a někdo oznámí: "Tak, teď už můžeš začít opravdu žít."

On už dávno začal.

Možná proto nejsou největší tragédií lidského života chyby, kterých jsme se dopustili. Největší tragédií bývají chvíle, které jsme neprožili, protože jsme čekali na vhodnější okamžik.

A přitom někdy stačí tak málo.

Zvednout oči od telefonu a všimnout si západu slunce.

Sednout si s člověkem, kterého máme rádi, a opravdu ho poslouchat.

Říct nahlas něco, co jsme dlouho odkládali.

Začít tvořit.

Vyrazit na výlet.

Zazpívat si.

Zatančit.

Zastavit se.

Život totiž není odměna, která přijde po dobře odvedené práci.

Je to prostor, ve kterém se všechno ostatní odehrává.

A čím déle čekáme, až začne, tím více nám protéká mezi prsty.

Život vás nemá jen nasytit, má chutnat

Znám lidi, kteří procestovali polovinu světa, a přesto mají pocit, že jim něco uniká. A znám jiné, kteří sedí večer na lavičce před domem, pozorují západ slunce a jsou hluboce vděční, že mohou být právě tady. Rozdíl mezi nimi nespočívá v množství zážitků, ale ve schopnosti je skutečně prožít.

Možná právě proto se stále vracím ke slovu autenticita. Dnes se používá téměř všude. Stalo se módním slovem. Jenže autenticita není další vlastnost, kterou si můžeš připsat do životopisu. Není to ani odvaha říkat nahlas všechno, co si myslíš. Je to mnohem prostší.

Je to okamžik, kdy přestaneš žít podle scénáře, který napsali ostatní, a začneš psát vlastní.

Možná nebude dokonalý.

Možná se občas spleteš.

Možná uděláš rozhodnutí, která se později ukážou jako slepá ulička.

Ale budou tvoje.

A to je nesrovnatelně větší svoboda než dokonale zvládnutý život, který nikdy nebyl opravdu tvůj.

Transformační otázka

Na začátku tohoto zamyšlení jsme přemýšleli, proč může člověk cítit prázdnotu, i když mu zdánlivě nic nechybí.

Možná už teď znáš svou vlastní odpověď.

A možná sis při čtení uvědomil, že ten zvláštní hlad není nepřítel. Je to pozvání.

Pozvání přestat sbírat drobky.

Pozvání přestat čekat.

Pozvání přestat žít podle cizích představ.

Proto bych ti dnes chtěla položit jen dvě otázky.

Po čem ve svém životě opravdu hladovíš?

A druhou.

Kdyby ses přestal bát, že uděláš chybu, co bys udělal už zítra?

Možná totiž nečekáš na správný okamžik.

Možná správný okamžik už dávno čeká na tebe.

A možná jen...

...stačí žít.

O autorce

Kristýna Dendysová propojuje svou lásku k jungiánské psychologii, archetypům, filozofii, symbolice příběhů a legend s poznatky, které přinesla její vlastní životní cesta. Je autorkou projektu Zrcadlové mosty a originálního cyklu archetypů, který pomáhá lidem objevovat hlubší souvislosti mezi tělem, příběhem a osobností. Ve své tvorbě věří, že opravdová změna nezačíná u hotových odpovědí, ale u jediné dobře položené otázky.

Často kladené otázky

Co znamená hlad po životě?

Hlad po životě není nedostatek jídla ani zážitků. Je to pocit, že člověk nežije v souladu sám se sebou. Může mít práci, rodinu i dostatek prostředků, přesto cítí prázdnotu nebo nenaplnění. V psychologii bývá tento stav spojován s hledáním smyslu, identity a autenticity.

Jak poznám, že jen přežívám?

Mezi časté signály patří pocit stereotypu, dlouhodobá únava bez zdravotní příčiny, ztráta radosti, odkládání života na "až jednou" nebo pocit, že dny plynou, aniž by v nich bylo něco skutečně vašeho.

Dá se znovu najít radost ze života?

Ano. U většiny lidí nezačíná změna velkým rozhodnutím, ale ochotou zastavit se a položit si upřímné otázky. Sebepoznání, hlubší vztahy, tvořivost, pobyt v přírodě nebo vědomější způsob života mohou postupně vracet pocit smyslu.

Co je autentický život?

Autentický život znamená žít více v souladu se svými hodnotami, potřebami a osobností než s očekáváním okolí. Neznamená dělat vždy to, co je snadné, ale rozhodovat se podle toho, co je pravdivé právě pro vás.

Jak souvisí sebepoznání se spokojeností?

Čím lépe rozumíme sami sobě, tím snáze rozpoznáme, co nám skutečně přináší radost a smysl. Sebepoznání pomáhá dělat vědomější rozhodnutí a vytvářet život, který není postavený jen na plnění očekávání druhých.